Úplnou náhodou jsem zavítal na stránky http://bigear.webpark.cz/ , které se tváří jako zasvědcený poradce a obchodník pro slídily. Musím se pousmát, jak kdosi, zcela nekompetentní, zde vydává videopřenos z kategorie „Baby Sitter“ za špionážní prostředek. Má to maličko popletené, na hlavní stránce je obrázek zařízení z Malajsie od firmy Anboqui s uvedením, že se jedná o přenos v pásmu 2,4GHz. Tak to není, toto zařízení pracuje v pásmu 1,1GHz, vysílací strana je osazena kamerou C-MOS, takže kvalita obrazu je bídná. Generální povolení ČTÚ pro pásmo 2,4 GHz se tedy na zařízení nevztahuje! Pásmo 1.1 GHz spadá do satelitního MF pásma a jakékoli vysílání na této frekvenci se v Evropě nepovoluje! Navíc v tomto kmitočtovém pásmu pracuje technika pro kontrolu civilního letového provozu.
V přijímači je použit standartní satelitní tuner s rozsahem odpovídajícím počátkům satelitního příjmu, tj. 950 až 1750 MHz, tedy 0,95 až 1,75 GHz. Tento tuner je pro satelitní techniku dnes už nepoužitelný, potřebný rozsah je 950 až 2150 MHz. Někomu zřejmě ležela v garáži halda tunerů. I v Malajsii nebo Koreji existují nadnormativní zásoby! Nějaký místní podnikatel přemýšlel, jak zásoby udat. A vymyslel prostředek na hlídání dětí. Výrobek je určen na trh v USA, kde je k mání kolem 10 USD, podle provedení, s výjimkou provedení Terry Bear, který kvůli ručně šitému značkovému medvídkovi s kamerkou v čumáčku, stojí skorem 300 USD, ovšem je k zulíbání sladkej.
Mikrokamera C-MOS (různá provedení) se zabudovaným vysílačem a přijímač.
Ale to jen na okraj. Slušný a třeba i kamuflovaný přenos, např. od německého výrobce, firmy VTQ, se dá pořídit kolem 50,000,- CZK a ten opravdu pracuje v pásmu 2,4GHz nebo také v pásmu 5,8GHz, které je pro analogový přenos vyhrazené. Používají se většinou kamery CCD, s úhlopříčkou snímacího prvku 1/4 inch. Například od firmy Panasonic. Kvalita přeneseného obrazu je velmi slušná, vždyť popsaný systém je běžně používán i v profesionální praxi. Panasonic dodává s kamerou dva druhy objektivů s různou ohniskovou vzdáleností, ale kamery lze samozřejmě vybavit i jiným „sklem“. Subminiaturní přenosy můžeme vidět ve sportovních přenosech, kamera s vysílačem bývá tak malá, že jí lze upevnit například na přilbu lyžaře či cyklisty a zprostředkovat tak náročnému divákovi pocit, že je uvnitř dění.
Kamera na helmu
Další mystifikace je v odposlechu pomocí mobilního telefonu. Píše se zde o speciálních úpravách SW telefonu. Ale jaká speciální úprava? Každej Siemens, už z prehistorie, třeba S6 uměl navolit režim automatického příjmu hovoru. Siemensy mají několik režimů příjmu hovorů a tohle je jeden z nich. Používalo se to třeba s bondovkou. Pak se vypne osvětlení telefonu, vypne se vyzvánění a je to! Máme nástroj k odposlechu. Když na takto nastavený telefon zavoláte, automaticky se hovor spojí, telefon samozřejmě nesvítí ani nevyzvání a pro úplnou dokonalost ještě stáhneme hlasitost reproduktoru na minimum anebo si na telefonu, kterým voláme odposlech vypneme mikrofon. Popsaný způsob využil už jeden soutěžící v Milionáři, kdy jedním telefonem kamarád monitoroval studio, aby měl přehled o položených otázkách a druhým pomocí vibračního vyzvánění napovídal. Počet vibrací korespondoval k odpovědím A,B,C nebo D. Na mobil, výše popsaným způsobem nastavený, zavolal a měl přehled o dění ve studiu. Správnou odpověď pak počtem vyzvánění hlásil na druhý telefon v kapse soutěžícího. A celé to vymysleli dva obyčejní úředníci městského úřadu! Takže nic nového pod Sluncem.
Minivysílač s kamerou a zdrojem (standartní akku)
určený k zabudování, německého výrobce VTQ
určený k zabudování, německého výrobce VTQ
V televizi nám občas nějakou tu štěnici ukáží, jeli to americký film, je v záběru obvykle nějaká miniaturní baterie nebo kousek tišťáku, ještě jsem neviděl ve filmu nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo skutečné zařízení. No a kolem baterie, zdroje energie se to točí. Máme dnes přenosy opravdu titěrné, i anténa je pidi, použijemeli pásmo 5,8 GHz, ale ty zdroje! Výše popisovaný videopřenos je na vysílací straně napájen standartní baterií 6LR61 - 9V. V konektoru k připojení baterie je integrován subminiaturní stabilizátor na 5V. Kamera je totiž dimenzována právě jen na toto napětí a že jí 9V vadí, jsem si v praxi vyzkoušel. Při letmém doteku a propojení 9V linky s 5V kamera bleskově odešla do věčných lovišť! Devítivoltové napájení je připojeno pouze na subminiaturní vysílač. Použijemeli baterii Duracell (a ta vydrží nejdéle, viz reklama) je přenos schopen funkce tak dvě až tři hodiny, podle okolní teploty. Takže specialitky musí být vybaveny naprosto speciální baterií a taky patřičně drahou.
O speciální baterii je story o dálkovém ovládání zámků Superbů. Komu už baterie došla, poznal, co znamená, mít baterii jedinečného provedení, vyráběnou jako zákaznickou pouze pro servisní síť výrobce. Za lithiovou třívoltovou baterii, která normálně stojí tak 30,-Kč dáte ve speciálním provedení více než tisícovku. A že tam nejde žádná ze standartně vyráběných baterií je snad jasné. Problematika subminiaturních přenosů je tedy hlavně o speciálních zdrojích. Proto se mnohdy volí umístění tam, kde je cizí zdroj napájení, třeba v rozdvojce, telefonním přístroji, automobilu apod. Tady už spíše závisí na invenci technika umísťujícího štěnici.
Zdroje napájení, přes veškerý technický a technologický pokrok, jsou pořád nejslabším článkem řetězce a limitujícím faktorem. Malá životnost, úbytek kapacity se snižující se teplotou, velké rozměry ve srovnání s moderními elektronickými obvody jsou tou brzdou našeho rozletu do výšin dokonalosti legendárního agenta 007. Jedinnou schůdnou cestou je dosavadní trend, totiž snižování příkonu. Ale ani příkon se nedá snížit pod určitou hranici kterou určuje limit vysílacího výkonu. Citlivost přijímačů se nedá šponovat donekonečna a zvyšování přenosové frekvence, které umožňuje snížení příkonu, má také své fyzikální meze. Je to asi odvážné tvrzení, ale vypadá to, že jsme se momentálně dostali na samý práh fyzikálních možností a dál to už nejde. Pokud se neobjeví možnost přenosu informace jinak než rádiovou vlnou o moc se už stávající zařízení nedají vylepšit. Stejně jako narazila na strop fyzikálních možností hustota integrace, rozuměj množství polovodičů na ploše čipu, viz článek: http://soundboss.cz/index.php?main=show&clanek=25
V současné době se vývoj ocitl na atomárním rozměru polovodiče a tím miniaturizace skončila vývoj, alespoň v segmentu aplikované fyziky. Donekonečna snižovat příkon přenosových prostředků možné není a současně výrazně zlepšit poměr kapacita ku hmotnosti baterie je také nereálné. Čeká se na objev jiné technologie, a tou by v mikroelektronice mohl být biologický obvod, jakási neuronová síť, která se dá prakticky považovat za formu syntetického života. Ale i ta potřebuje k „životu“ energii, bude stačit sluneční jako rostlinám nebo se to bude krmit kalorickou stravou? Těžko říct, odpovědi na tyto otázky by snad mohly dát během deseti let špičkové vývojové laboratoře v Japonsku, USA, EU a možná i v Rusku.
O speciální baterii je story o dálkovém ovládání zámků Superbů. Komu už baterie došla, poznal, co znamená, mít baterii jedinečného provedení, vyráběnou jako zákaznickou pouze pro servisní síť výrobce. Za lithiovou třívoltovou baterii, která normálně stojí tak 30,-Kč dáte ve speciálním provedení více než tisícovku. A že tam nejde žádná ze standartně vyráběných baterií je snad jasné. Problematika subminiaturních přenosů je tedy hlavně o speciálních zdrojích. Proto se mnohdy volí umístění tam, kde je cizí zdroj napájení, třeba v rozdvojce, telefonním přístroji, automobilu apod. Tady už spíše závisí na invenci technika umísťujícího štěnici.
Zdroje napájení, přes veškerý technický a technologický pokrok, jsou pořád nejslabším článkem řetězce a limitujícím faktorem. Malá životnost, úbytek kapacity se snižující se teplotou, velké rozměry ve srovnání s moderními elektronickými obvody jsou tou brzdou našeho rozletu do výšin dokonalosti legendárního agenta 007. Jedinnou schůdnou cestou je dosavadní trend, totiž snižování příkonu. Ale ani příkon se nedá snížit pod určitou hranici kterou určuje limit vysílacího výkonu. Citlivost přijímačů se nedá šponovat donekonečna a zvyšování přenosové frekvence, které umožňuje snížení příkonu, má také své fyzikální meze. Je to asi odvážné tvrzení, ale vypadá to, že jsme se momentálně dostali na samý práh fyzikálních možností a dál to už nejde. Pokud se neobjeví možnost přenosu informace jinak než rádiovou vlnou o moc se už stávající zařízení nedají vylepšit. Stejně jako narazila na strop fyzikálních možností hustota integrace, rozuměj množství polovodičů na ploše čipu, viz článek: http://soundboss.cz/index.php?main=show&clanek=25
V současné době se vývoj ocitl na atomárním rozměru polovodiče a tím miniaturizace skončila vývoj, alespoň v segmentu aplikované fyziky. Donekonečna snižovat příkon přenosových prostředků možné není a současně výrazně zlepšit poměr kapacita ku hmotnosti baterie je také nereálné. Čeká se na objev jiné technologie, a tou by v mikroelektronice mohl být biologický obvod, jakási neuronová síť, která se dá prakticky považovat za formu syntetického života. Ale i ta potřebuje k „životu“ energii, bude stačit sluneční jako rostlinám nebo se to bude krmit kalorickou stravou? Těžko říct, odpovědi na tyto otázky by snad mohly dát během deseti let špičkové vývojové laboratoře v Japonsku, USA, EU a možná i v Rusku.
Žádné komentáře:
Okomentovat